Blíží se 17. listopad, den, kdy si opět připomeneme události roku 1989, svobodu a demokracii. Budou se pronášet slavnostní projevy o odvaze říkat pravdu, o právu na jiný názor a o nutnosti chránit svobodu slova. Někomu možná bude i bráněno či alespoň hodně znepříjemňováno položit květiny na pražské Národní třídě.
Bylo by ovšem zajímavé, kdybychom si při této příležitosti udělali také malý test vlastní demokratické důslednosti. Třeba na sociálních sítích. Tam totiž svoboda slova občas dostává poněkud zvláštní, politicky podmíněnou podobu.
Představme si jednoduchou situaci. Politik, veřejně známá osobnost (či jeho asistent) nebo správce nějakého politického profilu smaže komentář, který se mu nelíbí. Komentář je třeba ostrý, ironický, někdy i neslušný.
Pakliže tak činí „naši“, obvykle se dozvíme, že jde o zcela legitimní moderování diskuse, kultivaci veřejného prostoru a zvyšování politické kultury. Vždyť přece ani do vlastního obýváku si nepustíme každého, aby nám tam křičel svoje moudra. A vůbec, proč by měl někdo snášet urážky na vlastním profilu?
Konec (demokratického) světa? Veřejnoprávní televize ani její poplatky nejsou posvátná kráva
Argumentace zní rozumně.
Jenže pak přijde druhá situace. Úplně stejný postup, úplně stejný typ komentáře, jenomže tentokrát maže někdo z politického tábora, který nemáme příliš v lásce. A najednou je všechno jinak. Už to není moderace, ale cenzura. Už nejde o kultivaci diskuse, nýbrž o umlčování nepohodlných hlasů. Dotčený komentující se stal obětí omezování svobody projevu a jeho zastánci hovoří o tom, že „někdo prostě neunesl jiný názor“.
Zajímavé. Technicky se nestalo téměř nic nového. Změnilo se pouze politické tričko toho, kdo drží pomyslné mazací tlačítko.
Skutečná zkouška
Na celé věci je možná nejzajímavější její psychologická a politická stránka. Člověk totiž zpravidla neposuzuje stejný čin stejně, pokud ho provede někdo z vlastního tábora a někdo z tábora soupeřova.
Z mužů jsme udělali problém. Jejich reakci bychom se tedy neměli divit
V prvním případě hledá polehčující okolnosti, ve druhém přitěžující. Sociální psychologie pro tento jev zná řadu vysvětlení, v politice bychom mu mohli říkat prostě dvojí metr. Vlastním lidem odpouštíme to, co protivníkům vyčítáme jako zásadní morální selhání. A tak se z moderování diskuse stává podle potřeby buď odpovědná správa veřejného prostoru, nebo naopak útok na demokracii. Nejde přitom ani tak o samotné mazací tlačítko, jako spíše o to, kdo u něj právě sedí a komu fandíme.
Samozřejmě že slušnost má v diskusi své místo. Nikdo nemusí s nadšením číst osobní urážky, vulgární výlevy nebo výhrůžky. Jenže je třeba rozlišovat mezi neslušností a nepohodlným názorem. Kritika nemusí být vždy elegantní, diplomatická a zabalená do hedvábného papíru. Někdy je ostrá, ironická, jindy dokonce nepříjemně trefná.
A právě s takovými názory bychom se měli v demokratické společnosti naučit žít. Jinak nám nakonec zůstane jen dokonale uklizená diskuse, v níž si všichni navzájem přitakávají. To je možná příjemné, ale rozhodně to není známka zdravé demokracie.
Placených (uvolněných) městských politiků přibývá a přibývá. A občan platí a platí
V roce 2026 bychom už snad mohli vědět, že demokracie není soutěž v tom, kdo dokáže nejrychleji zablokovat svého oponenta. Svoboda slova se totiž nejlépe nepozná podle toho, jak ochotně tolerujeme názory vlastního tábora. To ostatně není žádná velká zásluha. Skutečná zkouška přichází ve chvíli, kdy čteme něco, s čím bytostně nesouhlasíme.
Všechno je relativní
Před 17. listopadem bychom si proto mohli položit jednu nepříjemnou otázku: Chceme skutečně svobodu projevu, nebo jen svobodu projevu pro lidi, kteří si myslí totéž co my?
Jak by snad poznamenal Buddha nebo Švejk, kdyby sledovali dnešní české politické diskuse: Všechno je relativní. Zejména cenzura. Ta je totiž podle některých vždycky jen na druhé straně barikády.
A právě to je možná jedna z nejméně lichotivých vizitek naší sedmatřicetileté zkušenosti se svobodou.
