Spisovatelka Radka Denemarková
Unavená, šťastná a oceňovaná. Tak prožila spisovatelka Radka Denemarková Frankfurtský knižní veletrh. Byla tam nejen hlavní českou tváří, ale také hlasem umělců, demokraticky smýšlejících lidí, kteří tuší, že „kráčíme špatným směrem“. „Snažila jsem se v projevu pojmenovat choroby naší doby v kontextu. Tak intenzivní reakce jsem nečekala,“ uvedla pro Novinky.
Reklama
Váš proslov sklidil velký potlesk už v sále. Bylo to překvapení?
Když vstalo dva tisíce lidí a tleskalo vestoje, jsem pochopila, jakou mám solidární mezinárodní podporu, protože jsem pojmenovala něco, co trápí všechny na světě, a tito lidé mi rozumí.
Což se potvrdilo, když jsem měla rozhovory nejen pro německé, ale i pro francouzské, americké, tchajwanské, španělské nebo bolivijské noviny. Jde o problémy, které trápí lidi všude na světě.
Jsem nesmírně unavená, protože jsem pět dní téměř nespala, měla jsem každý den akce od rána do noci nejen na veletrhu, ale po celém Frankfurtu. Do celkem osmnácti akcí se nahromadily rozhovory pro média, některé jsem dávala ve tři v noci, protože jindy nebyl čas.
„Evropa hnědne.“ Radka Denemarková zahájila frankfurtský knižní veletrh odvážným projevem
Čerstvě mi německy vyšly romány Čokoládová krev a Kobold a výběr z esejistických textů posledních deseti let, které původně vyšly anglicky, čínsky a německy, kniha se jmenuje Odradek und die Prager Schwalbe. Francouzsky pak kniha Fascinace ďáblem. Literaturu nepíšu, literaturu žiju.
Je to náročné.
Když říkám, že literatura nezná hranice, myslím to vážně. Ten standing ovation ve Frankfurtu jsem nečekala, v historii veletrhu – byla jsem na něm po osmnácté – se to nikdy nestalo. Jen to dokazuje, jak je situace celosvětově vážná.
Reklama
Zažívala jsem dojemné a vděčné reakce napříč zeměmi nejen Evropy, ale i světa, i americká kolegyně mi řekla, že už pomalu rezignovala, ale že jí můj projev dodal novou odvahu postavit se trumpismu. Ukazuje se, jak je v těžkých dobách síla pravdivého slova mocná. Vděčnost byla autentická, hluboká, lidská, pro mnohé jsem popsala reálnou situaci i nebezpečí visící ve vzduchu. Je to problém naší civilizace.
Všude se mocní snaží dostat pod kontrolu nezávislou kulturu, umění a žurnalismus. Znovu razí přísloví: Koho chleba jíš, toho píseň zpívej. Ukazuje se, že se vždy najdou loajální oportunisté a zbabělci, kteří rádi přistoupí na hru novodobého populistického a autoritářského myšlení. A už se to děje i u nás. Byla jsem například šokovaná, jak rychle našla na Slovensku ministryně kultury Martina Šimkovičová náhradu, když odvolala „nepohodlné“ ředitele galerií, divadel, festivalů… Říkala jsem si: nastane obří solidarita, nikoho nenajde.
Bylo to rychlé, že?
Během mrknutí oka. Vždy se najdou ti, kteří nemají talent, trpí komplexy méněcennosti, jsou průměrní, amorální, ale vycítí šanci. To se děje všude. I tohle jsem se snažila pojmenovat. Jak část umělců a intelektuálů kolaboruje a nestydí se. Projev pro Frankfurt jsem promýšlela dlouho a ze všech perspektiv, v šedesátistránkové verzi, která nyní vychází francouzsky knižně pod titulem Fascinace ďáblem.
Radka Denemarková při svém projevu na zahájení Frankfurtského knižního veletrhu
Zmínila jste ministra kultury Otu Klempíře (Motoristé sobě). Setkali jste se ve Frankfurtu?
V projevu mi nešlo o konkrétní jména, protože podobných Klempířů se nyní objevuje mnoho nejen v rámci Evropy. Jde o podstatu, kdy chce opět někdo nasazovat nezávislým umělcům a novinářům náhubky. Pokud se ptáte konkrétně, tak jsme byli v úterý ve stejnou dobu na stejném místě v obřím sále. Osobně se s ním setkat nechci. Proč taky.
Ten člověk umlčuje kulturu a volá po dialogu? Za každého mluví jeho činy, říkat si může kdo chce co chce. Je konstantní celý život, jeho hodnoty se s mými míjejí. Žijeme každý na jiné planetě. Po jeho nástupu do funkce ve mně ještě doutnala jiskřička naděje, že bude kulturu bránit, že vsadí na tým odborníků, kterými se obklopí. Jenže postupně ničí vše dobré. A je to motoristický virus, jde jen o jejich ega. Jeho nezajímá ani kultura, ani umělci.
Vypadá to, že jste si na něj udělala rešerši.
Jak to myslíte? Nejde přece o jeho osobu, je to obrázek naší vlády a jejího vztahu k umění a kultuře. Ministr kultury s jakousi zvrácenou škodolibostí ničí pilíře demokracie, jako jsou nezávislost veřejnoprávních médií a po desetiletí fungující systémová podpora kultury od knihoven, přes literární časopisy po festivaly.
Reklama
Podívejte se jen na jeho arogantní chování vůči množině kulturních a profesních uměleckých asociací v případě státní kulturní politiky! Jejich letitou práci a připomínky ignoroval a dočkali se jen urážek.
A pokud ho jako například ve Strážnici nepřivítají chlebem a solí, nebo se mu nelíbí témata filmových scénářů, otevřeně vyhrožuje odebráním finanční podpory. Chová se, jako kdyby rok 1989 neexistoval a jako by stále žil za pana Husáka. Vždycky si myslím, že nemůže být hůř, a ono může, a toto „hůř“ už ani nemá jméno. I proto je důležité ukázat, že on neživí nás, ale umělci a všichni lidé v kultuře živí jeho.
Ministerstvo kultury by bez nás nebylo. A pokud ve světě o existenci Česka někdo ví, tak jenom díky kultuře, díky jménům jako Jan Ámos Komenský, Franz Kafka, Milan Kundera, Václav Havel, Miloš Forman, Bohuslav Martinů, Leoš Janáček…
Klempířův postoj se v českém prostředí vleče nejméně dvě století, ne?
Přesně tak. Ale žijeme snad už ve 21. století a takové diletantské chování ve veřejném prostoru tolerovat nemůžeme. Lidé tohoto typu, pokud je doba rozklížená a dostanou zelenou, udávají vždy, zničili Boženu Němcovou, Karla Čapka uvláčeli k smrti, talenty vyštvali ze země. Tohle přece už nechceme.
Pokud hlasy a činy populistů, antisemitů, rasistů, antifeministů, homofobů, diktátorů všedního dne sílí, musíme jim ukázat, že hodnoty založené mimo jiné na demokracii, slušnosti, humanitě a svobodě slova jsou silnější.
Martina Šimkovičová a Oto Klempíř při setkání 30. ledna 2026 v Praze
Je na čase se přestat mezi sebou dohadovat a sjednotit se solidárně napříč uměleckými druhy a žánry proti této tváři zla. Obohacuje se na nás panovačně někdo, kdo nemá právo se na nás obohacovat. I proto jsem v úterý ve Frankfurtu řekla větu: Ministři kultury, kteří ničí kulturu, přicházejí a odcházejí, ale literatura zůstává. Použila jsem slovo ministr v množném čísle, neboť v Evropě, včetně Německa, je podobných „Klempířů“ hodně.
Ta věta tedy původně nepatřila do vašeho projevu?
Vůbec ne, řekla jsem ji spontánně až na místě. Hluboce se mě dotkla nehoráznost, s jakou pan Klempíř mluvil o totalitě, jíž sloužil a která stála na lidech jako on, na udavačích. Dnes se ten systém snaží vrátit.
Vaše němčina je plynulá. Kolika jazyky píšete?
Domluvím se několika světovými jazyky, v němčině a angličtině píšu esejistické texty a články. Ale to hlavní, literaturu, budu vždy psát česky, ať budu žít kdekoliv. Je to neobyčejný jazyk, který miluji a snažím se ukázat, co umí. Je zvláštní, že varuji celý život a nyní, kdy je doba opravdu vykloubená, mi lidé konečně rozumějí všude na světě.
Chápou, že nikdo není vně dějin, všichni dějiny tvoříme. Já literaturu nepíšu, já literaturu žiju. A čeština zůstává zásadní, mám ji pod kůží, je to můj mateřský jazyk, který stále objevuji. Jazyk je také odrazem úrovně myšlení společnosti.
Proto mě až fyzicky bolí, jak je ohýbán, znásilňován, ochuzován lidmi, kteří si uzurpují moc. Způsob, jak politici mluví, s jakou ledabylou arogancí a vulgaritou češtinu zneužívají, odráží jejich myšlení. A mrzí mě, že premiér nemá ani tolik základní slušnosti a respektu k této zemi, aby se dobře naučil česky.
Reklama
Mám pocit, že tím zmiňujete i sociální sítě, kde zmíněného najdete opravdu hodně.
To je součást problému… Sociální sítě jsou celosvětová skládka slovníku vyprázdněných slov, která se emotivně oblékají do kabátu nenávisti, závisti, urážek. Je to válečné kolbiště, které umožnil nelítostný byznys a jde jen o zisky techno-gigantů. Člověk je tu konzumentem a otrokem algoritmů.
Překotný vývoj technologií vykrádá a ničí lidství. Před lety jsem se snažila se švédskými kolegy varovat a omezit způsob, jak firmy AI ve vývojové fázi zacházely s naším duševním vlastnictvím. Což je náš majetek. Zadarmo si kdosi přivlastní, ukradne texty autorů všech dob a zemí světa, nikoho se na nic neptá a nakrmí jimi „svou“ umělou inteligenci. A z této krádeže bohatnou oligarchové. Považuji to za největší krádež v dějinách lidstva. Najednou autorská práva neexistují?
Jak jste se to snažili řešit?
Snažili jsme se tehdy toto téma dostat mimo jiné do Evropského parlamentu. Tenkrát jsme neuspěli. Nyní se všichni probudili. Je pozdě… Umělci jsou obvykle citlivější, odhadnou problémy, které visí ve vzduchu…
Varovali také před sociálními sítěmi, že jsou nutná transparentní pravidla pro ochranu šikanovaných obětí a před nebezpečím hybridních válek. Jde o mocný nástroj diktátorů, demagogů a propagandistů. Vymývají lidem mozky, šíří beztrestně dezinformace a poplašné zprávy, které stojí lidské životy.
Sociální sítě a umělá inteligence, které měly lidi propojovat nebo být pomocníky, pomáhají hlavně ničit demokracie. Vytvářejí nepropustnou „mlhu“, veřejný prostor zahlcují hloupostmi, nepravdami, čímž oslabují nezávislá, odpovědná média a rozsévají nejistotu a nedůvěru.
Platíme i politiky, které jsme nevolili. Ostravští herci se po premiéře pustili do vlády
Těkavost a atmosféra „nevěřím ničemu“ populistům vyhovuje. Už nejde o program, ale o politiku emocí a vizuální sebeprezentaci. Obdobnou destrukci, jaká je na ministerstvu kultury, najdete na ministerstvech životního prostředí a zahraničí. Neuvědomují si, že politika je služba veřejnosti, odpovědnost vůči obyvatelům celé země, nejen vůči jejich voličům. Politici obecně nikde na světě nechápou, že mají stát vypůjčený.
I vypůjčenou věc máme vrátit v pořádku a s poděkováním. Tuto zemi mají vypůjčenou od našich dětí, vnuků, pravnuků… Nevnímají své posty jako službu a práci pro obecné blaho, o čemž mluvíval T. G. Masaryk, nesměřují ke sdílené prosperitě. Mladá generace je vůbec nezajímá. Něco zničit je jednoduché, něco vybudovat je těžké.
Jaká je před nimi podle vás obrana?
Solidarita lidí, kteří neztratili integritu. Každodenní mravenčí práce. V mém případě podpora demokracie založené na svobodném slově, tedy nebát se a nelhat v literatuře ani v soukromém životě. Víte, co je zajímavé?
Kdyby panu ministrovi někdo napsal projev plný tradičních frází o významu kultury, nezastupitelnosti literatury a českém pivu, což by mu nějaký jeho schopnější úředník snad napsat mohl, možná by mu v Německu i vlažně zatleskali. Jenže on přijel s nehoráznou provokací. Proč? Chtěl se následně cítit jako oběť? Je to klasická manipulace. Pachatel v pozici oběti. Vytáhnou buď nešťastné dětství, nátlak StB, že se cítí jako kůl v plotě…
Ministr vám tohle přesně v rámci Frankfurtu vzkázal, že nevíte, jaké to je čelit StB.
Na to nemá cenu reagovat. Že mi v deseti letech nezakazovali knihy. Neví o mně nic a naběhl si. Dnešní teror a totality jsou daleko brutálnější, zažila jsem dva roky policejní stát v Číně, kam mám doživotní zákaz a kde nepohodlní lidé mizí.
Reklama
To je špatná zpráva pro klempíře světa. Překvapila jsem sama sebe, jak jsem odolná, nezastrašitelná, nepodplatitelná, svým způsobem neponížitelná… Dobře, chybí mu morální integrita. Jak to ale proboha všechno souvisí s tím, že ničí kulturu DNES? Máme ho utěšit, když mu totalita chybí a nemůže se jednoduše zbavit nepřátel tím, že je udá? Tento druh amorální zrůdnosti je skutečně ještě literárně nepodchycený, pro tyto lidi je pravda a lež totéž, chyby nedělají, chyby dělají jen ti druzí.
Pavel Kohout při sobotní autogramiádě v brněnské Vaňkovce, 2018
Teď mě ta jeho soldateska zahlcuje zprávami, výhrůžkami, urážkami. Je mi to jedno. Solidarita z Česka i ze světa je mnohem důležitější. A obří rozdíl je i v jazyce, jazyk podpory je jazyk kultivovaných, vzdělaných, empatických lidí. Těchto lidí si vážím. Píšou mi, že se mi podařilo něco neuvěřitelného, sjednotit rozhádané demokraty. Napsal mi mimo jiné taky Pavel Kohout, naše dřívější vztahy bych označila za komplikované, před časem jsem ho kritizovala právě za padesátá léta.
On se za ně omluvil.
Nevytáčel se. A hlavně si omluvu odpracoval a prokázal během normalizace oproti panu ministrovi odvahu. Teď mi napsal: Vlaštovko, to je má přezdívka, zařvala jsi jako lev. A vzpomínal, že mu to připomnělo projev Ludvíka Vaculíka na Sjezdu spisovatelů v roce 1967. Ovšem naše krize dnes je jiná, týká se celé civilizace.
Už mě otázky na pana Klempíře unavují. Proč bych se scházela s ministrem kultury, jehož strana se účastní v Praze setkání neonácků z Německa a Rakouska. To už je na úrovni vlastizrady. Nebudu legitimizovat jeho jednání. Vím, jak by to probíhalo. Sešli bychom se u kávy, on by nasliboval, nic nedodržel, a hlavně by si dal na sociální sítě společnou fotku s radostným sloganem: podporuji literaturu…
Jde o premiéra, který najmenuje do funkcí lidi, kteří se nám snaží zošklivit život. Ale život je vzácný dar. Rozhodně si ho nemáme nechat zošklivit lidmi s rozhledem Jaguar klubů o čtyřech členech.
Vaše názory zaznívají i v novém dokumentu Slobodanky Radun. Jak dlouho vás sledovala?
Necelé dva roky. Nekývla jsem na nabídku hned. Nechala jsem si tři měsíce na rozmyšlenou. Nebyla jsem si jistá, jestli je čas na dokument, mentálně se cítím na dvacet… A taky to chce kreativní odvahu zachytit všechny vrstvy mého života. S osobními problémy bojuje každý, podstatné je, jak sám sebe přesáhne.
Šlo mi o choroby tohoto světa a co pro mě znamená literatura. Nakonec jsem nechala režisérku natočit můj život jejíma očima. A nezasahovala jsem jí do toho. Důležitý je přece její umělecký pohled a její filmový jazyk, je to její film. Při mé zrychlenosti, intenzitě a všech aktivitách se jeden portrét sestavit nedá. Poděkování patří jí i celému filmovému týmu.
Jste dlouhodobě jednou z nejprodávanějších českých spisovatelek. Vaše knihy byly přeloženy do 28 jazyků. Uživilo by vás psaní jen v Česku?
Těžko. Díky úspěchu v zahraničí jsem mohla být i jako samoživitelka se dvěma dětmi na volné noze. Knihy mají úspěch nejvíce v německy a španělsky mluvících státech, teď i v arabských zemích… Příští rok už to bude třicet jazyků. Mám ráda literaturu, která se nepodbízí a neuhne. A mám velkou podporu ve své španělské literární agentce.
Ale k vašemu dotazu: jak je možné, že hlavně ti talentovaní, nezařaditelní čeští spisovatelé podporu nemají. Podle mě to pramení v 19. století s jeho legendami, že umělec se má obětovat pro věc národa a umřít hlady. Změnu nepřinesl ani rok 1989. Tehdy se dočkal podpory polygrafický průmysl: nakladatelství získávají podporu na vydání knihy.
Nějak se „pozapomnělo“, že nejprve ony knihy musí někdo napsat. O to víc je zázrak, že jsem od roku 2004 na volné noze. Mé úžasné děti mi říkají Punk lady. To není život pro zbabělce. Obecně mě ale nejvíc mrzí situace začínajících autorů, neexistuje systémová podpora spisovatelů, na kterých se pak každý přiživí. V západoevropských zemích existuje systémová podpora a také princip takzvaných sérií honorovaných čtení v zavedených „literárních domech“ velkých měst.
Reklama
Podobný systém, jak mi říkal Jo Nesbø, funguje v Norsku.
Tam se jedná o promyšlenější podporu a respekt umělecké práce. Funguje v celé Skandinávii. Švédští přátelé mi říkali: ty máš tolik významných literárních cen, u nás by ti na důstojnou doživotní rentu stačily dvě.
Pokud autor získá některou z prestižních cen a má za sebou několik knih, dostane tzv. doživotní rentu, aby se mohl soustředěně věnovat psaní. Chrání si talenty a vrací se jim to, švédská literatura patří v posledních patnácti letech v oblasti románů, poezie, divadelních her k evropské špičce.
Jsou to základní podmínky, které popsala ve svém textu Vlastní pokoj už Virginia Woolfová. Norové si taky nesmírně váží lidí s talentem a podporují je. Ano, mají peníze díky ropě, ty mají ovšem i další státy, kde ale bohatnou jen ropní magnáti. Oni se rozhodli pro sdílenou prosperitu, velká část financí jde na kulturu, díky které je i jejich malý národ ve světě vidět. Váží si umělců, váží si norštiny, je pro ně sdílenou hodnotou.
V českém prostředí narazíte na výroky typu, že umělci mají být chudí. Stále ve mně rezonuje nehorázná věta Miloše Zemana, že umělcům se nejlíp pracuje, když mají hlad… A to vzkázal lidem, z jejichž daní žil. Kdyby nebylo nečekaného obřího úspěchu v zahraničí a literárních cen, možná bych tu končila – v nadsázce – jako Božena Němcová. Ale nezapomeňte, že i mně ten úspěch zaskočil. Ukázalo se, že ten boj o jazyk a dřina třiceti lety od vydání první knihy Sám sobě nepřítelem, nebyly marné.
Liší se prodej vašich jednotlivých titulů v ČR a ve světě?
Samozřejmě, důležitou roli sehrály literární ceny, ve světě chápou, o co mi jde, a jazyky jako španělština, arabština, angličtina, čínština mají větší čtenářské publikum. Ale při psaní přece jdete nevyšlapanými cestami a nevíte, jestli vás někdo pochopí za života nebo po smrti. Jako spisovatelka jsem bolest, nejsem lékař.
Musela jsem tématům klestit cestu a ustát nenávist, než se stala tématy mainstreamu, ať už šlo o odsun Němců, osudy židovských, německy mluvících rodin, o sexualizované násilí, nebezpečí novodobých totalit.
Je nutné odkrývat tabuizovaná témata, dávat hlas obětem, které hlas nemají, vytahovat kostlivce ze skříně. Navíc dávám každému tématu jiný literární jazyk a jinou literární formu. Peníze od Hitlera, které poprvé vyšly v roce 2006, se staly světovým bestsellerem, příští rok už vyjdou ve třiceti jazycích, ve Španělsku jsou na středních školách v seznamu doporučované světové literatury.
Moje knihy se kupodivu vydávají ve vypjatých dobách, kdy jim lidé rozumí a chápou, že hodnoty humanismu myslím vážně, Peníze od Hitlera naposledy na začátku války na Ukrajině, nebo hebrejsky po útocích v Gaze. Přelomová je pro mě kniha Hodiny z olova, kde se podařilo zachytit esenci doby poetickým jazykem v mnohovrstevnatém kontextu. Nyní vyjde v osmnácti jazycích Čokoládová krev, německé vydání bylo knihou měsíce. Kobold předběhl dobu, je nyní velmi aktuální.
Je zajímavé, jak se moje knihy ode mě odpoutají, jdou světem po svém, časem dozrávají. V Česku je naopak vyprodaný dokumentární román Smrt, nebudeš se báti, který jsem psala osm let. Psaní je boj o jazyk a u každé knihy se divím, že jsem ji přežila, jsem pokaždé román, který píšu. A občas se kruh uzavírá, v listopadu uvede ve Stockholmu divadlo Kulturhuset Stadteatern, kde byl 2017 román Peníze od Hitlera nominovaný na literární cenu, divadelní hru Spací vady. Ale s každou novou knihou stejně začínáte od nuly.
Na závěr mi ještě vysvětlete, proč se vám říká Vlaštovka.
Román o sexualizovaném násilí v průběhu staletí Příspěvek k dějinám radosti jsem psala z perspektivy vlaštovek a na ostrově Amrum, který je rájem pro ornitology. Identifikuji se s vlaštovkami. Narodila jsem se během Pražského jara 68. Literárně stylizované vlaštovky vědí, kdy je čas rodné hnízdo opustit a vědí, kdy je čas se do rodného hnízda vrátit.
Reklama
Tady sám sobě nikdo neuteče. Mluví jen ve svých pohybech a říkají, že neexistují hranice. Neexistují státy a neexistují národnosti a neexistují náboženství a neexistují nadřazená pohlaví. Vlaštovka odlétá, ale pokaždé se vrací. A hlavně se vrátit nebojí. Je symbolem jara, naděje. Tu přezdívku mám ráda. Často už své knihy i podepisuji: Vlaštovka z Prahy.
+5
Oldův tarif. Lidé přispívají na oslavy 17. listopadu částkou, jakou dostával Klempíř za pomoc StB
Výběr článků
Reklama
