Hlavní zprávy

Smažák, či pohanková kaše? Mají se školy inspirovat Rumunskem a Lotyšskem, nebo Dánskem a Itálií?

Smažák, či pohanková kaše? Mají se školy inspirovat Rumunskem a Lotyšskem, nebo Dánskem a Itálií?

Ve většině zemí západní Evropy jsou normy pro školní jídelny jen doporučující, u nás něco takového považujeme za útok na zdraví dětí. Místo důvěry v odpovědné kuchaře, ředitele i rodiče se strašíme éčky, lívanci a smaženým sýrem. Touhu po svobodě vystřídala touha po dohledu.

Patřím k těm statisícům šťastlivců, kteří druhou půlku listopadu ´89 a celý prosinec někde postávali, poskakovali, občas udělali nějaký ten lidský řetěz a, především, tohoto cirkusu nikdy nelitovali. Skandovali jsme ledacos, ale nejčastější heslo na všech demonstracích, i těch, které podzimu ´89 předcházely, znělo: „Svobodu! Svobodu! Svobodu!“ Svoboda nakonec přišla, reálného socialismu jsme se zbavili, ale jak šly roky, touha po skutečné svobodě nenápadně pohasla.

Krásně je to vidět na zcela banálním, profánním, dokonce vlastně bazálním příkladu: školních obědech. Místo radosti ze svobody převládá touha po tom, aby poměr řízků a luštěnin řídil v každé z našich 8870 školních jídelen direktivně stát.

Předseda Andrej Babiš před pár dny zasáhl do připravované reformy školního stravování a rozhodl, že takzvaný nový spotřební koš nebude závaznou normou, ale pouhým doporučením. A nastalo totální zděšení na vsi. (Spotřební koš je de facto soubor výživových norem a doporučených průměrných spotřeb vybraných skupin potravin na jednoho strávníka a měsíc, které musí školní jídelny plnit.)

Reakce byla okamžitá a zdrcující. Děti budou jíst jen polotovary! Ze škol zmizí kvalitní jídla! Éčka místo jablek!

Měly by být v Česku závazné normy školního stravování?

„Bojím se, že děti budou dostávat jídla plná polotovarů, dochucovadel, bez potřebných výživových hodnot,“ nechala se slyšet ředitelka Státního zdravotního ústavu (SZÚ) Barbora Macková, v jejímž ústavu vznikla „osvícená“ reforma stravování, která měla školním jídelnám nařídit, v nadsázce, méně masa a více jáhel.

A třeba zástupce šéfredaktora týdeníku Respekt Marek Švehla do svého časopisu bez váhání napsal: „Babiš prostě potřeboval neztratit odbyt pro své podřadné jídlo, tak si ho na úkor českých dětí zajistil.“

Pan Švehla není jediný, podobných veřejných vyjádření bychom našli bez nadsázky tisíce.

Strach ze svobody

Suma sumárum: představa, že stravovací norma o obsahu masa, luštěnin a zeleniny není pro všechny školní jídelny nevyhnutelná direktiva, ale stane se pouhým doporučením, nás jako národ naprosto vyděsila. Jakoby svoboda škol vařit podle svého byla tím nejhorším, co může naše děti potkat. Jakoby každý kuchař jen čekal na to, kdy bude moci konečně sypat do jídla špatnou mouku a kdy bude ten hnus moci svévolně zalévat přepáleným a předraženým palmovým olejem.

Ten společenský strach ze svobody, nebo přesněji neochota připustit, že společnost nemusí být vždy a všude svázaná nějakou regulací nebo nařízením, je dokonce dvojitý.

Vláda ruší vyhlášku o stravování. Stát nemá být zachránce lidstva, říká Šťastný

V prvé řadě nevěříme, že by svoboda škol, školních rad, ředitelů škol a šéfkuchařek jídelen mohla přinést cokoli dobrého. Nevěříme kuchařům ani ředitelkám, nevěříme samosprávám ani rodičům, nevěříme tomu, že by se kuchaři drželi expertních doporučení a zároveň je dokázali modifikovat podle lokálních zvyklostí či preferencí.

Ale ještě navíc převládá přesvědčení, že bez centrálního rozkazu budou, jak to krásně formuluje šéfka SZÚ, „děti dostávat jídla plná polotovarů, dochucovadel, bez potřebných výživových hodnot“.

Ten problém má samozřejmě mnoho rovin. Pro ty, kteří nemají čas číst dlouhé texty, nabídneme rychlé „executive summary“: Evropské země jsou rozdělené zhruba půl na půl - některé mají normy závazné, některé pouze doporučující. Rozhodně nelze říci, že ty „bohatší a vyspělejší“ země mají povinné centrální normy a že „divoký východ“ si dělá, co chce. Spíše naopak: Německo, Dánsko, Finsko výživové hodnoty pouze doporučují, Bulharsko, Lotyšsko a Polsko nařizují. Ale když se Česko rozhodne jít směrem od povinnosti k dobrovolnosti, národ povstane - skoro stejně rozhořčeně jako u sporu o televizní poplatky.

Kdyby začátkem roku 1990 oznámil ministr zdravotnictví, školství, nebo třeba premiér, že normativy pro školní jídelny budou nadále jen doporučení, byli bychom všichni tleskali a skandovali: „Svobodu! Svobodu! Svobodu!“ Ať si každá škola rozhodne, ať se projeví ředitel, až rodiče řeknou, co chtějí - stejně bude většina škol vařit podle oficiálních doporučení, tak jak byla dosud zvyklá. A lze očekávat, že v bohatých vilových čtvrtích na okrajích velkoměst bude (třeba) více ryb i luštěnin, protože na taková jídla jsou děti zvyklejší z domova, zatímco (třeba) na jihu Moravy budou děti očekávat více zelí a (třeba) na Vysočině více brambor. Nic z toho neudělá dětem křivé nohy ani děravé zuby. Na Žatecku se chmel přidávat do jídla ve školách nebude, ani bílý vinný střik nebude příloha v kraji hejtmana Grolicha.

Kým se inspirovat?

Pro nás je důležité toto: závazné normy školního stravování vyžadují mezi 27 zeměmi EU (a Švýcarskem, Norskem a Spojeným královstvím) tyto státy: Bulharsko, Chorvatsko, Česko (ano, premiér přislíbil změnu), Estonsko, Francie, Maďarsko, Lotyšsko, Litva, Malta, Polsko, Portugalsko, Rumunsko, Slovensko, Slovinsko, Španělsko a Spojené království.

Naopak Rakousko, Belgie, Kypr, Dánsko, Finsko, Německo, Řecko, Irsko, Lucembursko, Itálie, Nizozemsko, Švédsko, Norsko a Švýcarsko zůstávají u doporučení, respektive v některých regionech mísí systém závaznosti a doporučení. Třeba v Německu jsou pravidla různá v jednotlivých spolkových zemích, ve Švédsku platí zákonná povinnost výživově hodnotných bezplatných obědů, zatímco konkrétní pokyny mají pouze doporučující povahu atd.

Plaga: Vyhlášku o školním stravování řeší ministerstvo zdravotnictví, obavy nemám

Závazná pravidla má šestnáct evropských zemí, doporučená a smíšená čtrnáct. Pokud by se Česko přehouplo z jedné fronty na druhou, jak chce premiér či ministr pro sport, prevenci a zdraví Boris Šťastný, bylo by to přesně 15:15. Půl na půl, fifty - fifty.

Kdybychom chtěli být záludní a komplexní výživový problém zjednodušit na statistickou zkratku, mohli bychom se ptát: Chceme se inspirovat spíše Bulharskem, Rumunskem, Slovenskem, Estonskem, Maďarskem, Lotyšskem a Litvou?

Nebo chceme sedmatřicet let po Listopadu ´89 konečně vykročit směrem na Západ a ke svobodě? K Německu, Nizozemsku, Norsku a Švýcarsku?

Soudě podle komentářů v tisku a na sociálních médiích si česká společnost vybrala. Svoboda škol a samospráv nás děsí.

Formálně sice stále skandujeme „Svobodu! Svobodu! Svobodu!“, ale v konkrétních otázkách v médiích i na sockách voláme jednoznačně a velmi nahlas: „Ordnung! Ordnung! Ordnung!“

Možná jste zmeškali