Upalování čarodějnic, Brusel i AI: Proč lidská mysl snadno podléhá masovým halucinacím?

Lidé občas „vidí“ či „slyší“ i něco, co neexistuje, a občas věří i tomu, co není pravda. Tyto halucinace nebo iluze získávají občas i kolektivní povahu a stávají se tak o to přesvědčivějšími. A podaří-li se jim budit zdání skutečnosti, stávají se i snadno nakažlivé.

Člověk občas vidí, slyší nebo si vykládá něco, co neodpovídá skutečnosti. A občas o tom přesvědčí i souseda. A někdy se k němu přidá celý dav. V historii se tomu říkalo různě: skupinové iluze, masová hysterie, kolektivní blud, ale i davové šílenství.

Obsah se měnil podle doby: obavy z čarodějnic vystřídal strach z Marťanů, později chemtrails, tajných elit. Často nabývaly i podobu nejrůznějších konspiračních teorií. Dnes k nim můžeme přidat i některé představy o Bruselu nebo umělé inteligenci.

Situace, které máme na mysli, jsou zpravidla ty, kdy se z nejistoty, strachu nebo fámy může stát sdílený a zkreslený obraz reality. A lidstvo to umí odjakživa: šíření kolektivních halucinací patří k našim nejstarším „sociálním technologiím“.

Svět se samozřejmě změnil: dříve k jejich šíření stačila vesnická náves, občas i kostel, později noviny, rádio a televize. Dnes máme sociální sítě, YouTube a umělou inteligenci. Technologie pokročila, člověk se však příliš nezměnil.

Lajky, závist a úzkost: Internet řídí naše emoce. Jak tomu čelit?

Od individuální halucinace k halucinaci skupin

V medicíně znamená halucinace vjem, který nemá odpovídající vnější podnět. U kolektivních halucinací je situace trochu jiná. Často nejde o to, že by všichni lidé viděli stejnou neexistující věc, i když i to se stává. Někdy mohou společně vytvořit i mylný význam události.

Něco se stane. Někdo nabídne vysvětlení. Další řekne: „To dává smysl.“ Třetí dodá: „Já jsem si to také říkal.“ Čtvrtý najde na internetu údaj, který to zdánlivě potvrzuje. A za týden máme teorii. Za měsíc komunitu a za rok přesvědčení, že kdo tomu nevěří, je buď naivní, nebo součástí spiknutí.

Napomáhá k tomu jednoduchý mechanismus. Důkaz proti takto vzniklé teorii se totiž může stát důkazem pro ni. Když se totiž objeví i jasný důkaz, že je nepravdivá, vyrukují její stoupenci s tím, že důkaz je zfalšovaný, a je jen součástí spiknutí. A když se žádný důkaz nenajde, znamená to, že spiklenci všechno dobře utajili. Kolektivní halucinace se díky tomu stává prakticky nevyvratitelná.

Když lidé opravdu onemocní kvůli něčemu, co není

Poměrně bizarní modelový případ šíření kolektivní halucinace nastal na londýnském letišti Heathrow v září 2025. Po upozornění na možný únik nebezpečné látky začalo náhle přes dvacet lidí pociťovat zdravotní potíže. Terminál byl evakuován, zasahovaly záchranné složky. Jenže vyšetřování žádnou nebezpečnou látku nenašlo.

Jan Urban

• Je autorem řady publikací, letos publikoval na téma Ekonomické instinkty, jež hrají roli v našem rozhodování.

• Z článků, které několik let publikuje na iDNES.cz, vznikla také jeho kniha Psychologie pro každý den

• Věnuje se personálnímu a manažerskému poradenství a firemnímu vzdělávání.
• Je absolventem VŠE Praha a Filozofické fakulty UK, obor psychologie práce a řízení.

Odborníci následně označili za viníka tzv. hromadné psychické onemocnění, tedy kolektivní halucinaci. Neznamená to, že lidé své potíže předstírali. Naopak. Jejich bolest, nevolnost nebo závratě byly zcela skutečné. Jejich příčinou však bylo skupinové přesvědčení, že k úniku došlo.

Incident ukázal, že pokud se člověk něčeho bojí, může jeho strach vytvořit dojem skutečného prožitku, který se dále šíří. Stejný mechanismus však může fungovat i v řadě dalších oblastí, a jeho společnou příčinou bývá vedle strachu i nejistota či neporozumění určité události.

Od čarodějnic k Bruselu

K podobným, a daleko tragičtějším případům kolektivní halucinace, došlo v historii mnohokrát. V americkém Salemu hledali lidé v roce 1692 vysvětlení podivných událostí v čarodějnictví. Podobně, prakticky ve stejné době, probíhaly ve Velkých Losinách na Moravě jedny z nejznámějších čarodějnických procesů u nás. Ve Francii roku 1789 se venkovem šířily zprávy o blížících se banditech, které vyvolaly takzvaný Velký strach.

Dnes máme dokonalejší vědu a Google. Přesto náš mozek stále hledá totéž: vysvětlení, jistotu a někoho, kdo za to může. Proto jsou tak přitažlivé konspirační teorie, nejčastější kolektivní halucinace dneška. Svět je složitý. Ekonomika je složitá. Evropská legislativa je složitá. Mezinárodní politika je složitá. A pak přijde jednoduché vysvětlení. Například: „Za všechno může Brusel.“

Brusel samozřejmě existuje. Evropská unie má skutečné instituce, skutečné pravomoci a přijímá skutečná rozhodnutí. Kolektivní halucinací se však může stát představa, že „Brusel“ je všemocná bytost, která někde za zavřenými dveřmi vymýšlí vše, co se nám nelíbí.

Je to psychologicky dokonalý nepřítel. Je dostatečně daleko, dostatečně složitý a většina lidí nemá čas pročítat stovky stran evropských předpisů. Stačí tak jednoduchý příběh: oni tam nahoře něco vymysleli a nám dole něco zakázali. A sociální sítě pak udělají z jedné fámy kolektivní přesvědčení.

Glosa: Věk moudrosti, aneb když tělo už tolik neposlouchá, ale má zato vlastní názor

Internet přidal halucinacím turbo

Kdysi musela fáma putovat z člověka na člověka, později z telefonu do telefonu. Dnes nám však internet umožnil iluze nejen rychle šířit, ale i velmi rychle najít další, kteří věří přesně tomu, čemu věříme my.

Psychologicky je to velmi účinné: mám-li zvláštní názor a potkám člověka, který ho sdílí, mohu si říct, že nejsem sám. Najdu-li jich tisíc, začnu mít pocit, že to přece nemůže být náhoda.

Jenže může. Sociální síť není průzkum veřejného mínění, a algoritmus nám neukazuje náhodný vzorek společnosti. Ukazuje nám především to, co nás, vzhledem k našemu názoru, pravděpodobně zaujme, rozčílí nebo přiměje zůstat u obrazovky. Výsledkem je zvláštní iluze většiny: člověk má pocit, že to „všichni přece vědí“, i když ve skutečnosti potkává stále stejnou skupinu lidí. Svou bublinu.

Doložil to výzkum, který analyzoval tvrzení o volebních podvodech na Twitteru u skotského referenda o nezávislosti v roce 2014. Jeho autoři dospěli k závěru, že sociální sítě tehdy vytvořily prakticky kolektivní přesvědčení o volebním podvodu, aniž by pro něj byl jakýkoli důkaz.

Internet pochopitelně kolektivní iluzi či halucinaci nevynalezl. Jen jí dal něco, o čem se lidem z minulosti ani nesnilo: nekonečně velkou náves.

Když začne halucinovat i AI

S rozšířením AI už navíc člověk nemusí halucinovat sám. Může mu pomoci počítač. AI totiž občas vytvoří informaci, která zní naprosto přesvědčivě, ale není pravdivá. Může si vymyslet knihu, autora, studii nebo citaci. A co je horší: někdy to udělá tak přesvědčivě, že člověka ani nenapadne pochybovat.

Vzniká tak působivý řetězec: člověk něco vymyslí, AI to přesvědčivě doplní, další tomu uvěří, zveřejní to a další to převezmou. A máme novou kolektivní halucinaci. Nemusí přitom jít o úplný nesmysl: mnohem nebezpečnější je často informace, která je z velké části pravdivá. Toho, co je vymyšlené, a na věci podstatné, si totiž často téměř nikdo nevšimne.

K dovršení ironie existuje ovšem i opačný problém: lidé začínají halucinovat o umělé inteligenci. AI napíše „mám strach“, a lidé začnou uvažovat, zda strach skutečně má. Řekne-li „nechci být vypnuta“, přemýšlejí o tom, že má pud sebezáchovy. A dokáže-li, pod vlivem tréninku, velmi přesvědčivě napodobovat i lidský způsob komunikace, začínáme jí snadno připisovat úmysly, osobnost nebo vědomí.

Je to velmi lidské: po staletí jsme připisovali lidské vlastnosti bohům, zvířatům, přírodě nebo sochám. Nyní je tak připisujeme statistickému modelu. A začneme věřit i tomu, co vše na nás AI, která nemá duši, tělo ani vlastní motivaci, chystá. Nedokážeme se smířit s tím, že když mluví jako člověk, člověkem není, a tak o ní halucinujeme.

Největší halucinace ze všech

Největší halucinací ze všech je však zřejmě představa, že sami žádnými halucinacemi netrpíme. Slyšíme-li o lidech, kteří věřili v čarodějnice, připadá nám to absurdní. Dozvíme-li se, že někdo v roce 1938 věřil, že přiletěli Marťané, smějeme se. A když lidé před staletími propadali davovému strachu z neexistujících nepřátel, nechápeme, jak tomu mohli věřit.

A večer pak otevřeme internet a během pěti minut najdeme lidi, kteří nám vysvětlí, že svět je úplně jiný, než si myslíme. Že Brusel je vrchnost, vlády rozprašují chemikálie z letadel, za každou krizí stojí tajná elita nebo že umělá inteligence jen čeká na vhodný okamžik, jak s námi zatočí. A pokud zjistíme, že tomu věří tisíce lidí, připadá nám to vše poměrně přesvědčivé.

Ani vysoký počet lidí, kteří něco tvrdí, však není důkazem, že je to pravda. Člověk totiž není naprogramován pouze k hledání pravdy. Hledá i bezpečí, smysl, vysvětlení a především lidi, kteří mu jeho vidění světa potvrzují. A proto se kolektivní halucinace nerodí jen z hlouposti. Rodí se i z potřeby pochopit svět, a často i najít viníka.

A když k tomu nemáme dost podkladů, mozek je ochotně vyrobí či převezme: čarodějnici, tajnou elitu, chemtrails, Brusel nebo umělou inteligenci, která tajně plánuje, co s námi provede. Technologie se mění. Psychologie člověka nikoli.