Znáte Musiikkitalo? Finská odpověď pro milovníky hudby je nádherná i zevnitř

Finské hlavní město rozhodně netrpí nedostatkem divadel, muzeí či koncertních sálů, nicméně obyvatelé mají potřebu konzumovat umění na výši doby. Jak jinak si vysvětlit, že velké kongresové centrum Finlandia doplnili Finové rovnou dvěma stavbami: nejprve Finskou národní operou v roce 1993 a o 18 let později hudebním centrem, které nese ve finštině název Musiikkitalo?

Finsko má něco přes šest a půl milionu obyvatel a samotná helsinská aglomerace je zhruba tak velká jako pražská. Už jen z tohoto srovnání je patrné, jaký význam Finové své kultuře přisuzují.

Helsinské historické divadelní budovy neodpovídaly potřebám moderního kulturního provozu, a proto Finové po válce nejprve postavili multifunkční centrum Finlandia. Jeho velký sál má kapacitu 1700 míst, nicméně akustika není pro koncerty ideální.

Z každého detailu je patrné, že návštěvník je tu ústřední postavou. Nikde se netlačíte, chodby jsou velkorysé, prostor pro občerstvení odpovídá kapacitě sálu.

Myšlenka vybudovat nový koncertní sál se objevila v roce 1992, kdy slavná hudební škola Sibeliova akademie vyjádřila potřebu získat pro své potřeby nějaký moderní kreativní hub. O dva roky později se k této iniciativě připojila i Helsinská filharmonie a Orchestr finského rozhlasu a tyto tři instituce začaly společně prosazovat koncept vzniku moderního koncertního centra.

V následujících letech se scházely nejrůznější ministerské či městské komise, aby o novém centru jednaly, až v roce 1998 vydalo město souhlas a určilo i konkrétní místo výstavby. Napřesrok byla vypsána mezinárodní architektonická soutěž, v níž zvítězilo finské studio LPR Architects s konceptem A Mezza Voce. V roce 2002 helsinská městská rada záměr schválila poměrem hlasů 49 ku 36, tedy nijak jednoznačně.

Zpěv polohlasem

Stavět se ale hned tak nezačalo, naopak: například z plánovaných varhan ve velkém sále sešlo pro nedostatek financí. Teprve v roce 2008 město Helsinky, finská vláda a veřejnoprávní rozhlas projekt společně oficiálně zaštítily a v říjnu byl slavnostně položen základní kámen. Jak bývá u podobných projektů časté, rozpočet během výstavby vzrostl a stal se předmětem veřejné kritiky. Původně plánovaných 160 milionů eur narostlo o dalších 30, ale obhájci díla namítali, že náklady byly obdobné jako u stejně velké koncertní síně v Kodani.

Ještě předtím, než 31. srpna 2011 proběhlo slavnostní zahájení provozu, byla novostavba již v dubnu předána k užívání. A zatímco stavbaři dokončovali okolí, již odsud vysílal rozhlas volební zpravodajství a filmaři v prázdné budově točili filmy.

Samotná budova hudebního centra se nachází v nesmírně exkluzivní lokalitě. Přímo přes ulici stojí budova finského parlamentu, hned za ním je sídlo Sibeliovy akademie. Finské národní muzeum je vzdálené jen pár stovek metrů, stejně tak monumentální kongresové centrum Finlandia. Pár kroků přes náměstí a přes park stojí od roku 2018 Helsinská centrální knihovna Oodi a také muzeum Kiasma, což je dílo známého postmoderního amerického architekta Stevena Holla z roku 1998 a sídlí zde sbírka moderního umění Finské národní galerie.

Všechny tyto budovy jsou vzdálené jen pár set metrů od monumentálního vlakového nádraží z roku 1919, od něhož vede do historického centra Helsinek bulvár Keskuskatu (tedy Hlavní ulice), plný obchodů a restaurací. Budova nového koncertního sálu tak má jak prvotřídní adresu, tak i přirozené napojení na běžný městský provoz.

Filharmonie začíná sezónu zájezdem do Stockholmu a Helsinek

Architektonické studio LPR zvítězilo s konceptem A Mezza Voce, což v hudebním názvosloví znamená hru či zpěv polohlasem. A budova je vskutku projektována tak, aby nebyla dominantou, která na sebe strhává pozornost, ale aby zapadla mezi ostatní stavby. Architekt Marko Kivistö, tehdy třicetiletý šéfdesignér studia LPR, využil svažitého terénu, aby do něj budovu částečně zapustil. Tím snížil její celkovou výšku a zajistil, že nebude „zastiňovat“ blízký parlament. Zároveň jsou různé úrovně stavby účelně využity: z chodníku naproti parlamentu vstupujete do úrovně horního balkonu hlavního sálu, z úrovně náměstí pak vcházíte na první balkon, a pokud máte místa v parteru, musíte dolů. Všude jsou samozřejmě výtahy a prostorná foyer.

Skandinávský příklad

Hudební centrum Musiikkitalo kromě hlavního sálu s kapacitou 1704 míst obsahuje ještě dalších pět prostor s kapacitou od 150 do čtyř set návštěvníků, komorní sál, komorní operní sál, varhanní sál, zkušebnu a „black box“, tedy prostor pro elektronickou hudbu. Kruhový hlavní sál má podobu viničních teras a jeho akustický design měl na starosti legendární Jasuhisa Tojota, který projektoval i sál v Elbphilharmonie v Hamburku či Suntory Hall v Tokiu a podílí se též na přípravě sálu Vltavské filharmonie.

Budova je sice v provozu už patnáct let, ale teprve v roce 2024 byly dokončeny varhany, na které při výstavbě nezbývaly prostředky. V roce 2007 byl projekt zastaven, ale o deset let později známá finská hudební skladatelka Kaija Saariaho věnovala milion eur, které zdědila po otci, a podnítila tak velkou sbírku, aby mohl být nástroj vyroben a instalován.

O moderních sálech vzniklých v posledních desetiletích můžeme referovat celkem stereotypně: jsou většinou velmi dobré, slyšíte a vidíte z každého sedadla a orchestry si na ně nestěžují, přestože jejich akustika bývá nemilosrdná, a posluchači tak slyší vše – tedy i sebemenší hráčské chyby.

Sedm předvánočních lákadel letní Smetanovy Litomyšle. Od Manciniho přes Glasse až po Rusalku

Zastavme se však u toho, co Musiikkitalo odlišuje od většiny jiných sálů. A to je skandinávský přístup. Z každého detailu je patrné, že návštěvník je tu ústřední postavou. Nikde se netlačíte, protože architekti se vyhnuli úzkým hrdlům a budova má několik vchodů i východů. Chodby jsou velkorysé, v každém patře najdeme toalety. Prostor pro občerstvení odpovídá kapacitě sálu, takže počáteční fronty o přestávce zmizí velice rychle a návštěvník se může k bufetu opakovaně vracet. Mnozí posluchači tak stihnou během přestávky lehce povečeřet... Zkrátka vše je přizpůsobeno tomu, aby návštěva byla co nejsnazší a nikdo neměl špatný pocit.

A přesně takhle jsou promyšlené všechny veřejné budovy. V protější ústřední knihovně Oodi jsou kromě kina, výstavní síně a kavárny s terasou s výhledem také pracovní prostory, kde jsou návštěvníkům k dispozici šicí stroje, 3D tiskárny i dětské hřiště. Hlavní nádraží má zase obří parkoviště pro bicykly, kterých tady díky minimálnímu převýšení jezdí opravdu dost. Kéž by si alespoň trochu této velkorysosti a otevřenosti vůči návštěvníkům vzala i naše chystaná Vltavská filharmonie.