Mychajlo dnes. Pohybuje se buď o berlích, nebo na vozíčku. Naučil se psát a kromě drobné motoriky, k níž potřebuje prsty, zvládá téměř vše.
„Žiju, můžu se hýbat a dokonce i psát, tak na co bych si stěžoval?“ ptá se Mychajlo Filonenko a jediným prstem přišitým na pahýl, který mu zbyl z pravé ruky, píše na mobilu rychleji než většina zdravých lidí. Na pahýl z levé ruky občas navléká plastovou protézu.
Reklama
(od naší spolupracovnice v Charkově)
Levou nohu měl téměř urvanou, ale podařilo se ji znovu přišít, byť se v kotníku nikdy nebude hýbat a připomíná spíš gigantický organický pravoúhlý útvar zakončený prsty. Na jedno oko je zcela slepý, druhé mu částečně funguje. Jizvy na hlavě už kryjí vlasy a chirurgům se podařilo umně zrekonstruovat obličej, jehož velká část mu chyběla.
Původně zahradní designér se dobrovolně přihlásil do armády, aby bránil svou vlast proti ruským okupantům. Nejprve působil jako civilní ženista, poté se z něj stal dronař u proslulé charkovské brigády bezpilotních systémů Achilles.
Během mise byl zasažen nepřátelským dronem a je zázrak, že přežil. Potvrzují to vojáci, kteří ho dopravili do polního lékařského frontového zařízení, stejně jako lékaři z nemocnic, kam byl posléze převezen. Nejen své životní zážitky zpracovává v knihách.
Černé skvrny pod kůží na vašem obličeji jsou zbytky šrapnelů?
Něco ano. Nepovedlo se jim všechno vytáhnout. Ale většina toho je takzvaná traumatická pigmentace. Když jsem byl nedávno u zubaře - přišel jsem i o několik zubů - tak práci na mé hlavě obdivoval. Říkal, že tam měl chlapy s menšími zraněními a vypadali mnohem hůř.
Vás ještě čekají další operace na klinice Superhumans?
Ano. Ale přednost mají akutní případy. Budou toho dělat víc. Nové zuby, speciální dlahu na prst na ruce. Taky přesadí prst z nohy na ruku a měl by být poté plně funkční. Čeká mě biomechanika. Třeba tady ten jediný prst, co mám na pravé ruce, se nehýbal. Chirurgové změnili místo řezu, přesunuli ho jakoby z pozice třetího prstu na druhý, protože měli podezření na srůst šlachy. Rok a půl se ten prst nehýbal. Ale teď, když to pořádně rozcvičím, část a článek prstu jsou mobilní.
Reklama
Jste zahradní designér. Když začala válka, hlásil jste se hned?
Jakmile válka začala, přihlásil jsem se k jednotkám územní obrany. Ale nevzali mě, protože jsem neměl žádné vojenské zkušenosti.
Kolik vám bylo let?
Třiadvacet. Hrozně mě to odmítnutí ranilo. Zkusil jsem to znovu a zase mě odmítli. Ptal jsem se, proč? V té době jsem dělal box, horolezectví a dokonce airsoft. Myslel jsem, že to není špatná průprava. Ale tehdy si ještě vybírali.
Proč jste chtěl bojovat?
Nejsem žádný radikální patriot, abych tvrdil, že bojovat musí každý. Pro mě to bylo ale velmi jednoduché: nepřítel, který chce zabíjet a ničit, míří k mému domovu. Já ho můžu pomoct zastavit. Přišlo mi to správné.
Udělal byste to znovu, i kdybyste už věděl, co se vám může stát?
Samozřejmě.
Jak na to tenkrát reagovali vaši nejbližší, že jste se šel přihlásit do armády?
Táta už byl v té době po smrti. Ale vždycky mi nabízel podporu. Věděl, že jsem rozvážný a pragmatický. Mámě bylo jasné, že jsem si to promyslel a nemá cenu mi to vymlouvat. O to víc mě naštvalo a urazilo, že mě nevzali.
Když začala válka, první měsíce v Charkově byly pekelné. Neměl jste strach?
Vlastně vůbec ne. Zrovna nedávno jsme se s kamarádem bavili o tom, že se v podobných situacích ukáže, jací lidé doopravdy jsou. Když mě nevybrali, naštvalo mě to, ale začal jsem dělat dobrovolníka. Zpočátku jsme působili hlavně v Charkově, ale později jsme pomáhali všude. Vozili jsme oblečení, jídlo, léky, evakuovali zvířata…
Vy to líčíte tak klidně, ale Rusové tou dobou drtili artilerií i bombardováním nejen Charkov. Byli už v ulicích a obětí bylo nepočítaně…
No, nebyla to žádná klidná práce. Vzpomínám si, že pátého března 2022 hořelo tržiště Barabašovo a v plamenech byla i celá čtvrť Saltivka – čelila silnému ostřelování. Útočníci měli k dispozici mapy ze sovětských dob, takže pro ně nebylo těžké lokalizovat elektrické rozvodny. Stříleli s naprostou přesností. Lidé ani nemohli otevírat okna, aby se nedusili. A my pomáhali řešit požár v horních patrech paneláků. Nešlo jen o samotné hašení, vynášeli jsme ven lidi – živé, ale i mrtvé. Na konci jsme zjistili, že pomáhat přiběhli lidé snad z celé čtvrti, a to byl vlastně dobrý pocit.
Reklama
Opravdu jste neměl strach o život?
Sám tomu nerozumím, ale neměl. Lidé mají různá vnitřní nastavení. Někteří propadnou strachu a panice, zatímco jiní začnou jednat. Já jsem spíš na konkrétní činy. Zhodnotím situaci a jednám. Mám velmi empatického kamaráda, byli jsme spolu, když začala válka. On mě pořád tahal do sklepů nebo do metra, abychom se ukryli. A já na to: jaký to má smysl, když Rusáci pomocí raket odpalují podzemní chodby? Říkal jsem si, že je lepší nechat se rozdrtit doma nebo na ulici - aspoň bych zemřel okamžitě – než žít pod zemí v davu a v neustálém stresu. Nevím, jak to působí na vás, ale mně to připadá jako racionální přístup.
Jak jste se z dobrovolníka stal dronařem?
V roce 2023 jsem dostal příležitost stát se civilním pyrotechnikem. Což je člověk, který odstraňuje miny jak z osvobozených území, tak z oblastí, které jsou zaminovány, a nejsou tam aktivní boje. Například naši dobyli zpět obec Lyptsi a my jsme tam pro naše vojáky prováděli odminování, čistili jsme cesty a konkrétní trasy, které potřebovali. Odminování jsme následně zajišťovali také pro civilisty, kteří se vraceli. Kromě země jsme kontrolovali třeba lednice nebo domy, abychom se ujistili, že tam nezůstaly žádné nástražné dráty nebo něco podobného. Bavilo mě to.
Je to riskantní práce. Ani tehdy jste se nebál?
Musíte se extrémně soustředit. Nesmíte nic opomenout, přehlédnout. Nemáte čas bát se. Navíc jsme byli navlečení ve velmi nepohodlném, v podstatě ocelovém obleku. Když jsem později chystal a umísťoval výbušniny na drony, říkal jsem vojákům, kteří se ptali jako vy: Čeho bych se měl bát? Když uděláte všechno správně, ,ptáče´ odletí. A když to uděláte špatně, už se to nikdy nedozvíte.
Takže jako ženistu už vás do ozbrojených sil vzali?
V roce 2024 mi učinila nabídku 92. samostatná útočná brigáda. Za rok práce pyrotechnika jsem měl v armádě hodně známých. Málem jsem se dal k nim, ale pak mi předložil nabídku Achilles. Šlo o jednotku operující s bezpilotníky a moje zkušenosti velmi potřebovali. Hledali lidi zkušené a hlavně rozvážné. Tahle vlastnost měla prioritu. Protože člověka můžete naučit cokoliv, ale pokud si neumí zachovat chladnou hlavu a není zodpovědný, je všechno zbytečné. Zvláště když pracujete s výbušninami. Odpovědnost je obrovská. V sázce není jen život váš, ale i spolubojovníků.
Vy jste se teď úplně rozzářil. Chybí vám to?
Ano. Bylo to super. Do party jsem zapadl rychle. Měl jsem zkušenosti s výbušninami, což se tam náramně hodilo. A my – byli jsme tři – jsme tehdy patřili ke skutečné špičce. Pracoval jsem s výbušninami, vyzbrojoval jsem drony, vypouštěl je a kontroloval, zda jsou všechny výbušniny v dobrém stavu, zda jsou samotné drony funkční. V podstatě jsem zajišťoval, aby bylo vše připraveno k výbuchu přesně tehdy, kdy má. Taky jsem působil i coby instruktor. A ještě jsem mimo své služební povinnosti často po službě obcházel okolí míst, kde jsme právě operovali, a kontroloval, jestli tam není nějaká zapomenutá mina, drát, spínač… Vždycky jsem klukům říkal: nikdy nevíte, co se může stát, a já chci mít možnost běžet, aniž bych se musel starat, co mám pod nohama. Byli jsme často jen dva, tři kilometry od fronty.
Jak jste přišel ke svým zraněním?
Zrovna jsem vynášel z podzemí nahoru dron, když mě zasáhl ruský. Už tam čekal. Pamatuji si to naprosto živě. No, vlastně, jelikož mě uvedli do umělého spánku, mám vzpomínky trochu mlhavé… Poslední, co si pamatuji, byly zprávy, že Rusové jsou už těsně u nás, a že se schyluje k boji. Zapnul jsem zařízení, popadl dron, vyšel ven a v tu chvíli přiletěl ten ruský. Pak pro mě nastala jen tma. Později jsem se probouzel opět ve tmě. Zhruba šest měsíců jsem byl úplně slepý. Nemyslím, že bych špatně viděl. Mám na mysli – ne obrazně, ne metaforicky, ale doslova – že jsem byl zcela slepý. Spolubojovník, který mě ošetřil, mi později řekl, že jsem měl rány po celém těle s výjimkou vnitřních orgánů.
Co si z té doby uvědomujete?
Třeba to, že jak jsem postupně přicházel k sobě a lékaři se mě snažili udržet naživu, padaly i dost drsné vtipy. I ode mě. Chirurg se čím dál víc rozčiloval: „Zavři pusu, Filjo! Snažím se tě nějak dát dohromady, tečeš tam, kde bys neměl, a tam, kde bys měl, to zase neteče, vůbec nevím, co s tebou.“A já cítil malý záblesk hrdosti, že i když jsem byl jednou nohou v hrobě a pod vlivem sedativ i alkoholu, tak tohle dokážu. Víte, se sedativy je to zvláštní - člověk má pocit, že usnul, ale ve skutečnosti je pořád při vědomí, komunikuje s lidmi… Byly to nepopsatelné stavy. Měl jsem být mrtvý, říkali. S těmi zraněními a jejich rozsahem.
Jak jste zvládal bolest?
Prý jsem ani nenadával, ani nekřičel. Musel jsem být v naprostém šoku. K tomu nejhoršímu došlo ve chvíli, kdy mě cpali do auta. Bylo to vysoké vozidlo, levou nohu jsem měl dole roztříštěnou a jen tak bezvládně visela. A tou nohou dvakrát narazili o auto. V tu chvíli jsem začal šíleně nadávat. Vlastně jsem rád, že si z toho moc nepamatuju, protože jsem měl dvě zranění v tříslech a ta vyžadovala tamponádu. Věřte mi, tamponáda je neskutečně bolestivá. Přimáčknou vás kolenem tak, aby stlačili stehenní žílu, a už jen to je nesnesitelné. K tomu všemu vám pak začnou přímo do rány cpát obvazy… Pak vám do žil ještě rvou různé věci. Když jsem se konečně probral, zjistil jsem, že mi zbylo levé oko, že se dokáže hýbat, i když je slepé. V tu chvíli ze mě konečně spadlo napětí. Říkal jsem si, že nevím, co ze mě vlastně zbylo, ale mám jedno oko! A taky se mi postupně vracel sluch.
Opravdu jste nepropadl malomyslnosti, že váš život skončil?
Ale já byl živý! Navíc mám odjakživa rád stoicismus a existencialismus. Pokud mohu ovlivnit něco, co se mi nelíbí, tak zakročím. Pokud to ovlivnit nemohu, přizpůsobím se. Nemá smysl se rozčilovat nad věcmi, které nemám pod kontrolou. Navíc mám báječné přátele, taky spolubojovníci za mnou chodili a chodí, i velitelé. Nikdy jsem se necítil sám. Máma to samozřejmě obrečela, ale teď mi dělá vlastně asistentku. Obrážíme spolu nemocnice a úřady. Paradoxně máma má z těch pobytů u mého lůžka v nemocnici posttraumatickou stresovou poruchu. Taky mám kocoura a těším se, až mu v novém bytě, který snad brzy budu mít, zařídím vlastní pokoj. A za pár měsíců mi má vyjít další kniha… Dokud jsem byl slepý, diktoval jsem mámě. Teď píšu na počítači a telefonu sám.
Jste nejoptimističtější válečný veterán, jakého znám. Jak to děláte?
Řekl bych spíš, že jsem realista. K čemu by mi bylo litovat se a fňukat? Když jsem ležel v nemocnici a postupně mě dávali dohromady, tak to zajímalo i lékaře. Prohlížel si mou zdravotní dokumentaci a ptal se: Vy nic neberete? A já na to: Ne, proč bych měl? On říká, že to přece mám hrozně těžké, že jiní v mé situaci polykají mnoho léků. Ale mně psychiatr nic nepředepsal, protože já nechtěl. Nepotřebuji to.
Galerie: Mychajlo Filonenko dnes a před útokem
+3
Ukrajina stále neobdržela 16 miliard dolarů slíbené americké pomoci, tvrdí Zelenskyj
Reklama
Výběr článků
Byla chyba pomáhat Ukrajině. Musk bez komentáře sdílel post
Osmnáctiletý šofér u Brna předjížděl kamion na plné čáře a smetl protijedoucí auto. Jeho řidička zemřela
Kmenta: Podezřelý v kauze Mrázka je Gross
Exkluzivní průzkum: ODS se propadá, lidovci si polepšili
Tragicky zemřel muzikant Jan Černohorský. Bylo mu 46 let
Co si mladší zaměstnanci už nenechají líbit? Pravidla, která přestávají fungovat
„Jeden obrovský masový hrob.“ Ruští vojáci odhalují katastrofální ztráty u Ťotkina
Jak se zrodil nápad zdražit podzemní vodu? Tady jsou exkluzivní záběry
Reklama
V Bílém domě odstartovaly čistky
Zelenskyj a Kličko si vjeli do vlasů kvůli energetické krizi v Kyjevě
Nový cíl 38 tisíc. Premiér si potichu prosadil, aby armáda ročně nabírala více nováčků
Zemřel Jay Rockefeller
Horoskopy.cz
SeznamZprávy.cz
Sport.cz
